Historie Kroužku železničních modelářů v Havířově se začala psát v roce v roce 1986, kdy byl v Domě dětí a mládeže Na Nábřeží otevřen, jako jeden z technicky zaměřených zájmových útvarů pro děti ve věku mezi 6 – 14 lety. Jeho hlavní úkolem bylo zaujmout a rozvíjet u technicky nadaných dětí jejich schopnosti v oblasti modelové železnice. Zejména v počátcích se kroužek těšil velkému zájmu dětí, počet členů vysoce překračoval třicítku, v prvních letech dokonce probíhaly schůzky ve dvou různých termínech, aby se na všechny zájemce dostalo. O chod kroužku se společnými silami starali pánové Svoboda a Matoušek. Po několika letech začala návštěvnost pozvolna klesat, takže schůzky probíhaly už pouze v jednom termínu. Rovněž ve vedení kroužku došlo ke změně a na řadu následujících let se stal jediným vedoucím pan Josef Martinásek. Protože byl již od svého počátku kroužek vždy spjat především s mimoškolní výchovou dětí základních škol, těžko mohl pomýšlet na nějakou profesionální úroveň a špičkové vybavení. Poměrně velká část členů se totiž rok od roku obměnila podle toho, jak které dítě zjistilo, že železniční modelářství není jen „hraní si s vláčky“. Skutečně věrní členové, kteří vydrželi docházet déle, než jeden školní rok, byli sice vždy v menšině, ale zato tvořili pevnou základnu se skutečným zájmem a odhodláním. Někteří z nich dokonce zůstali kroužku věrni ještě řadu let po ukončení povinné školní docházky, ba dokonce dodnes… :-)
Po otevření kroužku bylo započato s výstavbou modelového kolejiště velikosti HO o celkové ploše cca 10m2. Velikost byla omezena poměrně stísněnými rozměry původní klubovny, naštěstí vyšel Dům dětí a mládeže železničním modelářům vstříc a poměrně brzy se vše stěhovalo do nové, mnohem větší klubovny, ve které sídlí dodnes. Zde se už práce na výstavbě panelu rozeběhly na plné obrátky. Hlavním motivem se stala dvoukolejná trať ve tvaru „protáhlé“ osmičky s jednou velkou a jednou mezilehlou stanicí, z níž odbočovala jednokolejná „lokálka“ zakončena malým nádražíčkem. Vše bylo budováno z tehdy nejdostupnějšího a vzhledem k zaměření kroužku i postačujícího kolejiva PIKO, od stejného výrobce byl vozový park. Několikaleté úsilí všech členů bylo po čase odměněno funkčním modelovým kolejištěm vybaveným jednosměrným autoblokem na hlavní trati, s množstvím nejrůznějších souprav prohánějících se po kolejišti. Při pravidelných dnech otevřených dveří se kolejiště právem těšilo značnému zájmu veřejnosti a dětí. Pracovní podmínky i spolupráce s vedením DDM byla na dobré úrovni, občas se dokonce pořádaly výlety a exkurze na různá místa v republice se zajímavým železničním provozem.
Po letech rozkvětu se v polovině devadesátých let minulého století začala situace zhoršovat. Jako mnohde jinde i zde došlo k zásadnímu omezení přísunu finančních prostředků do kroužku, omezených pouze na nejnutnější věci. Vozový park, kolejivo a další zařízení, které už v době pořízení v polovině 80. let nebyly vždy úplně nové, byly sice v ucházejícím stavu, ale pomalu se na něm začaly projevovat důsledky opotřebení a taky různých „nehod“, o které v kroužku, který vždy navštěvovaly především děti, nebylo nikdy nouze. Přesto se díky úsilí vedoucího, pana Martináska, který neváhal obětovat nejednu korunu ze svého, dařilo vše udržet v přijatelném a provozním stavu. Dokonce bylo započato s přestavbou stávajícího kolejiště a jeho rozšířením. Původní dvoukolejná trať byla prodloužena a částečně se změnilo trasování, byla zřízena další hlavní stanice, nová výhybna a došlo k propojení lokálky s hlavním nádražím. Plocha panelu se tak zvětšila na cca 16m2.
Další práce však již probíhaly velmi pomalu, protože chod kroužku byl čím dál více ovlivněn nejrůznějšími ekonomickými ukazateli beroucími v potaz především celkový počet dětí. Přijímal se prakticky kdokoli, za něhož byli rodiče ochotni zaplatit členský příspěvek, což ovšem zásadním způsobem omezovalo kvalitu odvedené práce. Řada dětí potřebovala v podstatě nepřetržitý dohled, což bylo pochopitelně nereálné. Udržet chod kroužku, vedených po léta pouze jedním člověkem už bylo na hranicích možností a celková situace nemalou měrou otupovala nadšení a zápal vedoucího, snažícího se docílit dalšího rozvoje kroužku. Deziluze se pak logicky začala projevovat na stavu kolejiště i vozovém parku. Chátrající zařízení, nedostatek prostředků i omezené možnosti pro vlastní práci dětí se začínaly negativně projevovat návštěvnosti. Vedení DDM však do kroužku se značně kolísavou návštěvností už prakticky neinvestovalo, ač se jím resp. jeho provozním kolejištěm rádo chlubilo. Především při pravidelných dnech otevřených dveří a dalších příležitostech, kdy býval panel velkým lákadlem pro návštěvníky z řad veřejnosti.
